Markens grøde (1921)

Před nějakým časem jsem se opětovně vrátil k Matce zemi (v originále Markens grøde). Román norského autora Knuta Hamsuna se může řadit do exkluzivní společnosti mých nejoblíbenějších knih. Pokaždé, když jsem jej četl, promlouval ke mně výjimečným způsobem. Toho si člověk samozřejmě musí cenit.

Během této poslední čtenářské seance mě napadlo se podívat, zdali čistě náhodou neexistuje také filmová adaptace. Vzhledem k tomu, že jsem moderní kořen a umím používat internet, netrvalo mi dlouho, abych zjistil, jak se věci mají: Adaptace existuje.

Klidně se rovnou přiznám k tomu, že Markens grøde mě okamžitě zaujalo. Jedná se totiž o němý černobílý snímek, což je disciplína, kterou mám moc rád. Tenhle kousek navíc vznikl v roce 1921, tedy jen čtyři léta poté, co vyšla knižní předloha, a jen rok poté, co si Hamsun za své díle převzal Nobelovu cenu za literaturu. To v podstatě znamená, že se v případě Markens grøde bavíme o autentické záležitosti pocházející ze stejné doby jako kniha samotná i jako její děj, což mi zní prostě lákavě.

Ztraceno – a opět nalezeno

Podobně jako spousta dalších starých němých filmů, také Markens grøde má za sebou pohnutou historii. Hromada raných snímků již dnes neexistuje. Některé odhady tvrdí, že více než 90 % filmů natočených ve 20. letech 20. století se ztratilo navždy. U Markens grøde se přihodilo to samé a celé půl století se považovalo za nenávratně ztracené.

Zas tak nenávratné to ale naštěstí v případě Markens grøde nebylo. První dochovaná kopie se vynořila v roce 1971 v New Yorku. Sice šlo jen o 60 minut materiálu, ale pořád lepší než nic. Po dalších dvaceti letech se podařilo nalézt další kopii v Nizozemsku, tentokrát ještě delší. První pokus o renovaci přišel vzápětí a další jej následoval v 2009 v Norsku. Aktuální verze Markens grøde trvá více jak 90 minut, nicméně víme, že původní snímek byl ještě delší. Něco mezi 20 a 30 minutami materiálu stále zůstává ztracneno.

Současná podoba nicméně nabízí většinu filmu, díky čemuž se na ni dá bez problémů dívat. Obzvlášť první půle působí kompaktně a neměl jsem z ní pocit, že by tu něco zásadně chybělo. Markens grøde navíc hned od začátku krásně ilustruje podobu tehdejšího Norska, což filmu dává určitou hodnotu, ale svým způsobem skvěle doplňuje i samotnou knihu. Já osobně nejsem žádný expert na Norsko na začátku 20. století, takže mi zhlédnutí pomohlo i v tom, abych si všechno dokázal lépe představit.

Děj

Román se dělí na dvě části, z nichž ta první je po dějové stránce jednodušší a pohybuje se v ní méně postav. V krátkosti vypráví o tom, jak se Izák usadí v norské divočině, začne se obdělávat půdu a zvelebovat své okolí, jak se k němu přidá děvečka a budou žena Inger. Vedlejších figur se tu najde méně, vesměs jde o kolemjdoucí návštěvy, ať už lensmana z nejbližšího města nebo příbuzné.

Izák se v oblasti usadil jako první, ale jak mu přibývají sousedé, kniha se v druhé půli postupně věnuje i jejich osudům nebo také osudům Izákových dětí. Ve skutečnosti jsem ale nikdy neměl pocit, že by Markens grøde šlo primárně o příběh. Spíše se zde oslavuje prostý rurální život, harmonický vztah k přírodě a respekt k – Matce zemi. Tyto myšlenky reprezentuje právě Izák.

Filmové zpracování se od nastavené osy nijak zvlášť neodchyluje. Jestli někde mění, tak v podstatě jen vypouští detaily a omezuje vliv jistých vedlejších postav. Dává smysl, takhle to s převody na filmové plátno jednoduše chodí a evidentně ani před sto lety tomu nebylo jinak.

Zmatek v druhé půli

Minimální inovaci bych snímku rozhodně nevyčítal. A už vůbec bych mu o hlavu nemlátil, že stěžejní myšlenky předlohy nedokáže předat v tak podmanivé podobě jako samotná kniha. Opak by mě překvapil. Jestli lze něco vyčítat, je to nepochybně druhá půle.

Úvodní část stojící výhradně na Izákovi mi přišla hodně fajn a bavila. Jak se ale postupně rozbíhají a větví události v knize, Markens grøde rychle uvadá. Vše se najednou odehrává strašně rychle, film nic nedokáže vysvětlit, což ústí v nepřehledný chaos. Kdybych nečetl samotný román, neměl bych tušení, co se zrovna děje a kdo je kdo.

Jistě, můžeme jen spekulovat, nakolik se na výsledku podepsal chybějící materiál, ale upřímně řečeno, neměl jsem dojem, že by třicet minut navíc dokázalo problém vyřešit. Zmírnit – možná. Vyřešit – pochybuju.

Vzhledem k řečenému bych Markens grøde nedoporučil k běžnému promítání, ani bych jej nedoporučil lidem, kteří neznají Hamsunův román. Jako doplněk ke knize snímek poslouží a přinejmenším pomůže dotvořit představu dobového Norska. Jako samostatný film však Markens grøde úplně nefunguje. A staří za to nemůže, poněvadž spousta jiných počinů z téže doby jasně dokazuje, že už tehdy se dařilo tvořit nadčasové věci.